No tags yet.
Představte si, že lezete na horu. Je to těžký výstup. Dochází vám dech, potíte se, vrchol v nedohlednu. Ale uklidňujete se myšlenkou na to, jaký od tam bude výhled. A to vás žene dál. Vaše touha. A tak znovu zvedáte nohu a pokládáte ji na kameny. A dál.
Občas se ale stane, že jste tak zahledění do své představy toho, jak se budete cítit tam nahoře, že vám nedochází, kde jste teď. Že je potřeba ujít ještě pořádný kus cesty. Že mezi tam a tady je velký rozdíl a že mezi tam a tady je dlouhá a strastiplná cesta. Zapomínáte, že ji musíte projít. Každý kousek. Překračovat větvičky a kameny, dotýkat se skalních stěn, hladit mech a kůry bříz. Že neexistuje zkratka.
Žijete v iluzi. Ne v přítomnosti. A z toho místa jednáte. Jednáte, jakobyste už byli nahoře. Mohli zlehka dýchat, do zad vám vál vítr a cítili jste se volní. Ale přitom jste stále v kopci, na zádech těžký náklad a na čele pot. A když si pak vybíráte další směr a balíte náklad jakobyste už byli v cíli, i když tam ještě nejste, přidáváte si váhu na cestě vzhůru a výstup je o to těžší. Je potřeba být trpělivý. Projít všechny kroky. Důvěřovat tempu svého života.
Prožila jsem velkou část života v iluzích. Ve vzpomínkách, ve snech o budoucnosti, ve strachu, v útěku do fantazií. Ale to všechno jsou jen iluze. Lži. Mozaika světla na skle. Vlk je v přítomnosti. Každý okamžik k nám promlouvá, stačí se jen zastavit a naslouchat. Ztišit hluk svých myšlenek a strachů, domnělých povinností. Ať si tam jsou. Jsou za plotem. Tady na nás nemůžou. Co je pravda: Co cítím v těle? Následuj ten hlas. Nikdy nelže.
Sny jsou důležité. Jsou to ukazatele. Říkají nám, co chceme. Jsou tím výhledem na vrcholu kopce. A je důležité je mít pořád v patrnosti. Jinak člověk snadno ztratí motivaci pokračovat v těžkém výstupu. Ale často máme tendenci lpět na konkrétní představě jejich naplnění. Snažíme se dotlačit okolnosti, aby zapadly do toho, co chceme. A jsme zklamaní, když to nedopadá tak, jak jsme si vykreslili.
Své sny si naplníme. Jen nevíme kdy a jak. Ale když za nimi půjdeme, nevzdáme se, i když to vypadá, že jsou nereálné, i když to vypadá, že se nenaplnily, protože jsme zas jednou lpěli na iluzi, když se i přesto nevzdáme a budeme trpěliví, splníme si je. Jsou živou vodou v nás. Ženou nás dál. Nevzdávejme se svých snů. Existuje důvod, proč je máme. Proč je máme my a ne někdo jiný. Jsou našim posláním.
Je naší povinností sám k sobě si sny plnit. Dříve jsem sny vnímala jako něco, co si jednou splním, ale teď že se věnuju přítomnosti, Nebyly pro mě důležité v přítomnosti, protože se zdály jako něco zatím nereálného, něco, na co zatím nemám síly. Ale jediný způsob, jak se jim přiblížit, jak získat zdroje k jejich naplnění, je věnovat se jim už teď v přítomnosti. Ukazují na nějakou potřebu. A ta je velmi reálná a velmi přítomná. Možná, že naše představa vypadá jako něco, co v současnosti není reálné. Je to zase jen iluze. Jen symbol. Sny se nedají vnímat doslova. Důležitý je pocit, jaký za nimi je. A ten si můžeme navodit už v přítomnosti. Hledat způsoby, jak to jde. Ten pocit nám ukazuje cestu. Pokud půjdeme za ním, víme, že jdeme správně, že se přibližujeme naplnění svého snu.
Mívala jsem tendence odkládat své impulsy na později. Chtěla bych běhat. Chtěla bych jít do lesa. Chtěla bych malovat. - Jo, jasně, později. Teď musím…- Jen..- Teď mám..- Příště..- A ve skutečnosti to znamenalo “Nikdy.” Protože nikdy se nenašel lepší čas, než teď. Vždycky bylo, co dělat. A když třeba i byl čas, tak se mi pak nechtělo. Protože divoký život nejde naplánovat. Život na nás kašle! Na naše představy o tom, jak by měl vypadat. Je svobodný a plyne si, jak se mu zachce. Jde dál, ať už jdeme s ním nebo ne. A v tom je strašná úleva, protože to znamená, že nemusíme nic dělat. Nemusíme se o nic snažit. Nemusíme ho tlačit. On dopluje, kam potřebuje. A my se můžeme uvolnit a nechat se odnést proudem. Proč s ním vlastně pořád tolik bojujeme? Proč tolik nedůvěřujeme..?
Ty impulsy - to jsou šťouchnutí duše. Ukazatele. Postrkují nás k tomu, co chceme. Máme v povědomí svůj cíl a naše duše ho chtějí dosáhnout. Proč by do nás jinak ty sny sely? Když budeme ten šepot poslouchat, dojdeme tam mnohem snadněji. To je ta cesta. Ne ta, kterou my si myslíme, že je potřeba jít. Důvěřujme tomu hlasu. Nemusíme se rvát s proudem, protože nás táhne tam, kam chceme. Nemusíme bít hlavou proti zdi, protože existuje cesta. I to, co vypadá, že jde proti nám, je jen krok k tomu. Je to jen o tom nepřestávat věřit. A hledat cestu. A ani to není těžké, protože se nám neustále připomíná. Stačí poslouchat.